Textík, který se nachází níže, se mi v hlavě honí již velice dlouho. Měl jsem v poslední době celkem dost práce (mimo jiné i se stěhováním a souzením se s Berinvestem), takže se k němu dostávám až teď. Bohužel už nevaruji zákazníky této pafirmy, kteří se do jejich drápů dostali v minulosti. Snad alespoň odradím ty, kteří by tuto hloupost chtěli udělat v budoucnu.
Stručný úvod – budeme mít dům!
Byl podzim roku 2006. Již nějaký ten pátek jsme se ženou řešili, kde budeme bydlet. Stále jsme se nemohli shodnout (moc drahé, moc malé, moc daleko…), až jsme konečně kápli na něco, na čem jsme se shodli oba a to dokonce v podstatě hned. První etapa již byla ve výstavbě, takže jsem se mohli na náš budoucí domov i přímo podívat. Za nějakých 2.300.000 Kč prodávala firma Bertura minidomečky (papírově byty – cca 90 metrů+cca 200 metrů zahrady). Pravda, z Prahy a tím méně na vesnici jsme jít nechtěli, nicméně z Noutonic to je 10-15 minut autem na Dejvickou, je to na správné straně Prahy (již pár let jsme bydleli na šestce) a vůbec – představa, že budeme mít gril na zahradě (já) a možnost pěstovat rajčata (žena), nás oba nadchla.
Na první schůzce nás lehce překvapilo, že rezervační poplatek (40.000 Kč) není součástí ceny a že v případě, že si budeme chtít vzít hypotéku na celou stavbu se nám stavba o krapítek (4 % udělají své) prodraží, ale co – stavět by se mělo co nevidět a v ideálním případě na podzim, určitě ale do Vánoc dalšího roku budeme bydlet ve vlastním.
Na schůzce nás nakonec ujistili, že vzhledem k tomu, že jsme byli dopředu realitkou dezinformováni o tom, že rezervační poplatek je součástí ceny, nedostaneme sice slevu, ale můžeme se domluvit na nějakém nadstandardu v patřičné hodnotě a ten bude zdarma. Například komín, řekl nám pan Dvořák, kterého jsme ten den viděli naposledy. I začali jsme snít o domově s teplem rodinného krbu.
Dalším velice zajímavým lákadlem byl fakt, že jakékoliv úpravy, které změní dispozici, ale nebudou vyžadovat materiál navíc, jsou zdarma. (Cituji pana Němečka, generálního ředitele a patrně majitele firmy Bertura: „Normálně, až bude hrubá stavba, tak přijdete a na zem mi namalujete, kde chcete mít příčku. Vždyť jim je jedno, jestli to postaví tady, nebo tam. Hlavně, abyste to neměnili několikrát za sebou až to bude hotové.“)
Jdeme podepisovat – první rozpaky
Žádost o projektovou dokumentaci byla odbyta přibližným plánkem (obrázek cca 10x10 cm) s tím, že v nových domech (jednalo se o III. etapu) jsou řešeny některé věci mírně odlišně, aby to bylo ještě lepší než to, co jsme v první etapě viděli.
Opití blahem, že budeme za velice rozumný peníz bydlet, jsme se s tím smířili (nakonec měli jsme podklady dostat co nevidět, vždyť stavět by se mělo velice brzy).
Po přečtení smlouvy o smlouvě budoucí jsem lehce zbystřil – pravda, ve smlouvě je napsáno, že firma má 12 měsíců na dostavení – ale od začátku stavby, který nebyl nikde nijak definován. Proto jsem si do té smlouvy prosadil, že kdyby náhodou nezačali stavět do konce příštího roku (2007), tak nám vrátí zálohu i rezervační poplatek (dal jsem si to tam jen tak pro klid duše, nakonec se jednalo o dobu skoro rok a půl vzdálenou a do té doby přece začít stavět MUSÍ – ale nakonec se to ukázalo být jediným rozumným rozhodnutím, které jsem za celou dobu, co jsem byl s Berturou ve styku, provedl).
Trochu mne zaskočilo, že nepodepisujeme smlouvu s firmou Bertura, které jsme přece platili rezervační poplatek, ale s firmou Bertinvest. Bylo nám vysvětleno, že to tak je kvůli úvěru, který si na ten projekt investor bere a chce být jištěn, že peníze nepoplují někam jinam. Inu, dobrá…
Maluji kuchyň, hádáme se o barvu podlahy…
I nastala fáze, kdy čekáme na stavební povolení . Dle Bertury (budu jí tak říkat – nakonec Bertura a Bertinvest jedno jest) by ho měli dostat co nevidět. Tak jsem se vrhnul do víru UnrealEdu a začal si v editoru této nepříliš mírumilovné hry modelovat nejen mírumilovnou kuchyň, kterou vidíte na některých ilustračních obrázcích, ale i celý dům, abych mohl v 3D vidět, jak to bude vypadat s různě umístěnými příčkami apod.
Každou chvíli jsme měli jít řešit standardy a nadstandardy… a ono stále nic. No co, říkali jsme si, alespoň v klidu vyřešíme hypotéku a přestěhujeme se na dobu stavby do menšího – abychom eliminovali souběh splátek hypotéky a nájmu a něco také ušetřili na ty nadstandardy a vybavení domu…
Trpělivost růže přináší, ale bydlení nikoliv
Tuto fázi nebudu moc protahovat – rok 2007 byl poměrně stereotypní: voláme do Bertury, pan Němeček (nebo nějaký jeho poskok) nám tvrdí, že žádost o stavební povolení už leží na úřadě a každý den (nejpozději za týden) přijde schválené stavební povolení, my se jedeme podívat na stavbu, kde pomalu, opravdu pomalu a ne úplně jistě, ale přece jen jakž takž roste etapa 1. a nakonec i 2., a pořád nic.
V druhé půli roku 2007 již poněkud propadáme panice – v provizorním podnájmu, kam jsme se stěhovali maximálně do konce roku (na dobu výstavby), nás to opravdu moc neba a na stavbě roste tráva a nikdo se k ničemu nic nemá – ale tvrdí nám, že stavět se začne každým okamžikem.
Nakonec se pomalu ale jistě blíží termín, kdy můžeme odstoupit od smlouvy – ale my opravdu nechceme, na Noutonice se oba těšíme, jenže…
Šťastné a Veselé přeje Bertinvest
22. prosince 2007 dostáváme (spolu s ostatními oběťmi) pozdrav od Bertury (či jak se ta banda diletantů zrovna jmenuje) – posílá nám seznam „balíčků“ klientských změn oproti projektu (který jsme my – a troufnu si zavěštit, že nikdo – v oficiální podobě nikdy neviděli). To, co mělo být od začátku zadarmo najednou stojí desítky až stovky tisíc. A to i přesto, že ještě začátkem prosince nás pan Franc (další z kompetentních z této skvělé firmy) ujišťoval, že vše je v pořádku a nadstandardem se rozumí pouze například dražší podlahová krytina apod.
Přiznám se, podle jsem tento e-mail ženě zamlčel, nechtěje ji kazit vánoce, s tím, že to budeme řešit po Vánocích. Jenže hned po novém roku jsme dostali ještě jeden e-mail: od našich potenciálních sousedů – prý kanalizace nebude (budou žumpy – ale podle Bertury jen dočasně), nebude vodovod (studna), nebude propan-butan…
No prostě v kombinaci s dobou čekání, sezname „balíčků“ úprav a těmito dalšími dobrými zprávami jsme se rozhodli použít naši únikovou cestu – odstoupit od smlouvy. Jenže tady příběh nekončí…
Vždyť stavíme?!
V lednu 2008 jsme se rozhodli vzít si peníze zpět a s vědomím, že tratíme statisíce (všichni víme, co se v roce 2007 stalo s cenami bytů nejen v Praze), prchnout.
Jaké bylo naše překvapení, když nám pan Němeček začal tvrdit, že stavějí již nějaké 2-3 měsíce. Prý provedli skrývku. A že prý to je začátek stavby. To, že nemají stavební povolení (paradoxně ho nakonec přece jen dostali – skoro na den přesně, co jsme odstoupili od smlouvy) to bral jen jako nepodstatný detail. (Toto bych bral jako výchozí bod pro jednání lidí z 3. etapy, pokud se týče penále za prodlení – stavějí prý už od října 2007, případně dodám podklady od JEJICH právníka, kde to tvrdí – nedejte jim nic zadarmo, prosím!)
Až do tohoto okamžiku jsem, blbec, částečně i věřil tomu, že Bertura prostě jen má smůlu na úřady atd. Nyní bylo jasné (soudnému člověku již dávno), že pan Němeček prostě neumí mluvit pravdu v ničem. Prostě dobře nám tak, protože za blbost se platí.
Vítej, Kutná Horo
I začali jsme se soudit a hledat bydlení jinde. Ceny v Praze za ten rok a půl vzrostly tak, že najít si tu rozumné bydlení bylo takřka nemyslitelné (tři a půl mega za panelákové 3+1 moc smyslu nedává). A tak jsme se rozhodli Prahu opustit a vydat se do Kutné Hory – pravda, je to celkem daleko a navíc dost díra (promiňte spoluobyvatelé KH), ale na stranu druhou je to pěkné městečko a máme tu celkem dost známých a do Prahy to trvá jen něco přes hodinu. Vzhledem k tomu, že pracuji z domu (žena nikoliv), to šlo skousnout – nakonec cena našeho současného panelákového bytu byla dokonce lehce levnější, než bychom před těmi dvěma lety sehnali v Praze (ale jen lehce levnější).
Naštěstí jsme něco našetřili na nadstandardy u Bertury, takže jsme si dokonce nemuseli brát stoprocentní hypotéku. Na plánovanou rekonstrukci ale peníze už nezbyly – měla je u sebe Bertura.
Nakonec se díky bohu sami zalekli své drzosti a v poslední možný den, kdy by začal soud, peníze přišly na účet – to už jsme byli přestěhovaní a představa, že se v průběhu pár měsíců stěhujeme znovu nás moc nelákala. Mezitím jsem si v 3D editoru (tentokrát pro hru Crysis) navrhl přetvoření panelákové hrůzy v jakž takž slušné bydlení…
Naše rekonstrukce nakonec proběhla úspěšně. Sice ještě čekáme na kuchyň, ale jinak už máme kde bydlet. Jen je mi dost líto, že jsme ty peníze nemohli použít rozumněji. Ale nakonec je lepší bydlet v paneláku, než do konce života snít sladký sen o grilování na místě, o kterém není jisté, jestli někdy změní status staveniště na domov.
Malé post-scriptum
Je mi jasné, že tento článek kromě zavrženíhodnosti Bertury a pana Němečka zvlášť, demonstruje ještě něco jiného – moji do nebe volající blbost, že jsem a) nedával dostatečně dobře pozor, co podepisuju, b) byl příliš důvěřivý do očí bijícím lžím a c) po všech stránkách se choval jako jedinec s íkvé bublajícího bahna. I dobře mi tak – ať všichni vidí, že za blbost se platí.
